Je to již mnoho let, kdy jsme se s manželem přestěhovali z města na venkov. Vždy jsme věděli, že až budeme mít kus svého pozemku, určitě na něm bude pes. Protože jsem jako malá dostala štěně Slovenského čuvače, volba byla jasná. Ten a žádný jiný.
Když jsme si naše první štěňátko přivezli domů, byla radost na něj pohledět. Byla to fenka a jmenovala se Sula. Taková malá bílá kulička. Ještě jsme neměli děti a tak jsme veškerou péči věnovali právě Sule. Bohužel nám velmi brzy onemocněla neosporózou a ochrnula na jednu zadní nohu. V té době jí byly pouhé čtyři měsíce. I když jsme jezdili z jedné kliniky na druhou, příčinu nemoci jsme se dozvěděli příliš pozdě a ochrnutí se již nedalo zabránit. Přesto s námi Sula byla dlouhých 11 let. Ani na chvíli jsme nelitovali, že jsme si ji nechali a její přítomnost ovlivnila celý náš život. Sula s námi již není, ale všechny naše děti, které se postupně narodily ji milovaly a věříme, že i ona nás.
Po dvou letech bylo zřejmé, že Sula nemůže mít štěňátka. Rozhodli jsme se jí pořídit kamarádku. Od stejné chovatelky jsme tedy pořídili druhou fenku Koru. Sula si ji hned oblíbila a přijala ji za svou. Najednou už jsme doma měli dvoučlennou smečku. Byla to neohrožená dvojka, která budila respekt v lidech, kteří k nám zavítali.
Sula odešla do věčných lovišť a najednou bylo u nás smutno. Také Kora, jinak veselá, začala polehávat a už ani nevyštěkala cyklisty. Protože již byla Kora starší, štěňátka nepřicházela v úvahu. Obrátili jsme se i do třetice na naši oblíbenou chovatelku Slovenských čuvačů a přivezli jsme si malé bíle klubíčko jménem Paula. Dětem se však líbilo jiné jméno na „P“, a tak naše Paula je nyní Persy. Je to mladá neohrožená fenka. A u nás doma…? Zase je tu plno štěkotu a rachotu, jako za starých časů.